z kurzu Základní normy zdravotnických znalostí 2007 - popáleniny druhého stupně (namaskované zranění)Celkem lehce si lze představit sebe sama v situacích, jako ty následující:

    1. při oddílové hře ve v lesním terénu někdo nešikovně upadne na kámen a najednou má na hlavě a obličeji spoustu krve;
    2. jedete městskou hromadnou dopravou, je úmorné vedro a jedna starší paní se najednou sune k zemi, je hrozně bledá a nemůže chytit dech;
    3. malý bratranec vesele běhá okolo stolu, kde sedí dospělí, v jednom okamžiku zachytí za ubrus a vylije na sebe velmi horkou kávu…

    Podobných situací bychom našli určitě v každodenním životě více, ale dokážete si představit, jak byste na ně zareagovali? Možná byste odpověď hledali s rozpaky, jako já.

    Český červený kříž Protože nejsem vyškolený zdravotník, ani jsem nebyla poučena o první pomoci v rámci získání řidičského oprávnění, rozhodla jsem se nespoléhat na matné vzpomínky ze školních branných cvičení a na zaručené „babské“ rady, které kolují mezi lidmi.
    Rozhodla jsem se navštívit víkendový kurz „Základní norma zdravotnických znalostí“, který probíhal v sobotu a v neděli 10. – 11. 3. v pražských Stodůlkách. Organizátorem byl Oblastní spolek Českého červeného kříže z Prahy 1, který má na něj akreditaci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Evropský certifikát pro první pomoc. Tyto informace jsem si přečetla v popisu kurzu, ale jinak byl pro mě velkou neznámou.

    Jak se ukázalo, účastníci tvořili věkově pestrou skupinu, ale jejich motivace, proč se strávit víkend na dvanáctihodinovém kurzu, byla podobná. Chtěli získat sebejistotu v obtížných situacích, třeba právě proto, že dělají práci s dětmi, volnočasové sportovní činnosti, anebo mají pocit, že jim základní dovednosti první pomoci chybí. Jedna z účastnic, usměvavá Katka, se přiznala: „Jsem tady kvůli mé vysněné profesi. V budoucnu bych se ráda zúčastnila humanitární mise a jedním z předpokladů je základní zdravotnické vzdělání.“

    Jedna z účastnic se coby figurantka právě chystá zaujmout pozici bezvědomého zraněného, u kterého můžeme vyslovit podezření na zlomeninu spodiny lebeční První věc, kterou jsme se naučili, že laik poskytující první pomoc není ten, kdo má být na místě události „supermanem“. Namísto toho nejčastějším způsobem pomoci je volat známé číslo 155 a zabránit vzniku dalších poškození zraněného. Provedení život zachraňujících úkonů nebo ošetření méně závažných poranění a poskytnutí psychické podpory zraněnému mohou být v praxi stejně náročné.
    Zraněný potřebuje ošetřit popáleniny druhého stupně, musíme u něj pečlivě sledovat známky nastupujícího šoku (namaskované zranění). Teoretická část je dost obsáhlá a lektorky nás informují o vědecky nejnovějších poznatcích, které měly vliv na změny v první pomoci, včetně tak zásadních věcí, jako je resuscitace. Zkoušíme si také mnoho věci prakticky: např. v sobotu obligátní umělé dýchání z úst do úst a nepřímou srdeční masáž na figuríně a v neděli na dobrovolných figurantech ošetření namaskovaných zranění, jako třeba otevřená zlomenina bérce. Všechno probíhá díky mladým a vtipným lektorkám velmi zábavně, účastníci nešetří humorem a zákeřnými dotazy. Jenom když si zkouším teoretické poznatky o resuscitaci kojenců na malé figuríně mimina, trochu mě zamrazí…

    Na konci víkendu účastníci napsali úspěšně test a zasloužili si tak průkaz potvrzující jejich vzdělání, s platností na čtyři roky. Ale to určitě není to nejdůležitější. Odcházíme s přáním, abychom nemuseli svoje nové znalosti používat, ale s vědomím, že pokud bychom se setkali s některou z nepříjemných situací, které jsem zmínila v úvodu, nezůstali bychom jen vyděšeně stát.

    Pozn. Kurz byl nabízen v rámci databáze akcí na www.adam.cz

    Autor