Vzdělání, vzdělání, to nás všechny zachrání…?

Formální vzdělání je pořád vstupenkou do zaměstnání. Říkají to některá novější šetření, ale třeba to pozorujete sami. Obliba akademických titulů je jedním z kulturních jevů zemí českých – až si budete dělat pořádek ve vizitkáři, zkuste porovnt, kolik firem je ochotno uvádět na vizitkách osoby bez nich.
Ovšem mít školu s dobrým renomé ještě není vítězství. Nezaměstnaných absolventů stále přibývá, zaměstnavatelé by totiž od nich nejraději přeci jen nějakou praxi vedle těch titulů, byť i vysokoškolských. Jak která škola zvládne vybavit své studenty praktickými aplikacemi naučené teorie, se liší obor od oboru, škola od školy.
Na scénu pozornosti se proto v posledních letech logicky dostává také neformální vzdělávání, spojené s pozoruhodnou myšlenkou celoživotního učení, totiž že škola je jen začátek. Naopak, je třeba se vzdělávat mimo formální školský systém se zřetelem k praxi, např. podle momentálních zatáček v profesní kariéře jednotlivce. Vzdělávající se, odborně „průběžně zaktualizovaný“ zaměstnanec, to je tedy konečně ten ideální zaměstnanec? Není. Zaměstnavatelé zjistili, že navíc potřebují získat lidi, kteří umí mezi sebou komunikovat, pracovat v týmu, organizovat si práci, řešit konflikty apod. Opravdu, není toho málo. Ale jak se pomalu ukazuje v širších souvislostech i u nás, obrousit takový diamant umějí například ve sdruženích dětí a mládeže. I když to při dobrovolné práci často není cílem, ale „vedlejším“ produktem.
Zaujal mě názor šéfredaktorky celostátního deníku, která v jednom z rozhovorů odpovídá mezi jinými otázkami na to, jak se někdo může stát redaktorem. Pro mě, která jsem žurnalistiku ani masová média nestudovala, byly její výpovědi vítaným důkazem, že šetřením a výzkumům nemusíme dogmaticky věřit. Středoškolákům radí, ať jdou studovat klidně jinou vysokou školu, která jim dá obecný přehled. Nebojí se říct, že si umí představit dobrého redaktora „jen“ s maturitou. No, a co je tedy klíčové pro dobrého zaměstnance, kterého by chtěla zaměstnat jako redaktora? Budete se asi divit, po tom všem, co tady bylo řečeno. Je to úplně „obyčejná“ pokora, pokora vůči lidem a práci a s ní související služba čtenářům.

Michaela Přílepková