Dlouho plánovaná výprava ke koníčkům. Počasí vpravdě aprílové, včera jsme zmokli a sněžilo, dnes sice sluníčko vysvitlo, ale fouká pořádně. Děti právě dojezdily, dospěláci odjeli na koních k farmě.
Stojím na kopci a hledím na osluněnou krajinu. Vtom se pod kopcem zvedne chochol bílého kouře. Co to je? To si asi někdo dole v údolí udělal ohníček, dostávám odpověď od kohosi z místních.
Vedoucí právě posílají děti do dvora koníky odsedlat a vyčistit.
Ukazuju Želvovi a Vojtovi ten bílý dýmový oblak, který se s poryvy větru střídavě zvedá a klesá nad obzorem. Nedá nám to a jdeme se podívat. Pak už běžíme.
Hoří stráň ve starém sadě, plná dlouhé loňské trávy, jen kousek od seníku u výběhu. Po stráni se pachtí pán a snaží se lopatou požár hasit, jenže plameny vždycky znova vyšlehnou jinde.
Vojta vyráží tryskem na farmu pro pomoc, my s Želvou bereme vidle a hrábě od výběhu. Ale – vždyť naši jsou ve dvoře, mobil je rychlejší: „Hoří stráň za výběhy, potřebujeme pomoc, dospěláky, lopaty, hrábě, honem!!!“ vychrlím do telefonu v běhu.
Utloukáme plameny, ve třech to jde přece jen líp. Než doběhnou posily, máme oheň aspoň pod kontrolou. Přibíhá jakýsi návštěvník s hasičákem z auta, za ním Vojta s lopatami. Vzápětí přijíždí auto z farmy s barely vody a kbelíky. Musí se otočit několikrát, než je požár definitivně zdolán. Uprostřed zčernalé stráně zaléváme poslední doutnající hromádku.
Pán děkuje a zničeně přiznává, že chtěl „jen spálit pár ořezaných větví“.
Příště prý raději udělá hromady dřeva u cesty, aby si je děti odnosily na tábořiště u farmy…
Michala Kateřina Rocmanová
P.S. A poučení? To nechť si vymyslí každý sám. Stačilo možná trochu víc lhostejnosti – na Slovensku před pár týdny lehl popelem celý hrad.
