Vcházíme do nádraží Žilina a za davem procházejících lidí se skrývá skupinka odhodlaných mladých nadšenců v červeném oblečení nebo v černých tričkách s legračními visačkami.
To může znamenat jen jedinou věc: Začíná další semifinále Expedice Mars!
My, co už jsme semifinále Expedice Mars zažili, jsme tak zhruba tušili, co nás čeká. Vzpomínali jsme na pronajatý autobus, ve kterém jsme vyplňovali osobnostní dotazník. Ale co?! Nastupujeme do normálního linkového autobusu. Všem nám došlo, že letos to bude opravdu něco jiného!
Vzhůru do neznáma
Když jsme konečně dorazili na Žilinskou univerzitu, okamžitě jsme všichni vešli do konferenční místnosti, kde jsme se pohodlně usadili a čekali, až i ostatní najdou své místo v rozlehlé aule. Po chvíli organizátoři zahájili úvodní řeč. Postupně se nejdříve sami představili, poté začali vítat jednotlivé odbornosti. Architekty, astronomy, dokumentaristy, inženýry a lékaře. Každý člen té které odbornosti obdržel své barevné tričko. Po chvíli to v konferenční místnosti vypadalo jako v penále prvňáčka, který se už nemůže dočkat, až se naučí číst a psát.
Rozdělili jsme se do předem daných posádek podle písmen v abecedním pořadí: A, B, C, D. Každá posádka obdržela složku s papíry a zajímavými věcmi. Mimo jiné tam byly například zápalky nebo nějaký seznam věcí. Také jsme v deskách nalezli papír s jakousi šifrou, kterou jsme dostali za úkol vyluštit.
Jakmile se nám to podařilo, obdrželi jsme mapu s několika přidanými popisky a instrukcí dostat se k určitému bodu na mapě, kde na nás měl údajně čekat trosečník, zbývající člen naší posádky. Po prvním neúspěšném pokusu se zorientovat, se z naší výpravy stala zcela neplánovaně soutěž o to, kdo se seznámí s více Slováky. Řeknu vám, docela zábava. Po nějaké době se nám povedlo zorientovat a díky naší bystré inteligenci i najít altánek, kde už na nás čekal trosečník, ze kterého se vyklubal vůdce našeho týmu. Jako každého správného vůdce jsme ho začali následovat. Vysvětlil nám, že věci, které jsou vypsané na seznamu, máme všechny během našeho putování najít a sebrat.
Naše pouť byla ve znamení plnění úkolů na jednotlivých stanovištích. Při zdárném splnění nám byl odměnou azimut, podle kterého jsme se museli dostat zase dále.
Zrovna když jsme plnili svůj poslední úkol, okolní krajinu zalila tma. Následovali jsme proto světlo, které jsme zdálky zahlédli, ale hlavně vůni špekáčků, na které se nám začaly sbíhat sliny. Jen co jsme dorazili k rozdělanému ohništi obklopenému dalšími účastníky a organizátory, vrhli se členové mojí skupiny na špekáčky jako šakali na čerstvé maso!
Pytle pod očima
Po naší chutné přestávce jsme si sbalili svých pět švestek a vyrazili společně s organizátory temným lesem, až jsme dorazili k jakémusi seskupení stanů. Bylo nám řečeno, že se právě nacházíme ve stanovém městečku, kde budeme čekat na záchranu. Nevíme, kdy pomoc přijede, tak jsme se museli postarat o to, aby stanové městečko nějak fungovalo. Zároveň každá odbornost obdržela úkol. Zatím, co dokumentaristé psali deník, který aktualizovali každých dvacet minut, lékaři zjišťovali zdravotní stav ostatních „přeživších“. Dle odpovědí účastníků na anketní otázky dokumentaristů a diagnostik lékařů se obě odbornosti shodli na tom, že jsme všichni unavení a nejraději bychom šli spát.
Po zhruba dvou hodinách jsme byli rozděleni do stanů a všichni jsme si opravdu šli lehnout.
Sedni a piš!
Ranní vstávání nebylo zrovna nejpříjemnější. Během rána padla rosa, takže stany, ve kterých jsme spali, byly naprosto promočené. Po snídani a ranní rozcvičce (nemám rád ranní rozcvičky) jsme se vydali směrem k Žilinské univerzitě. Když jsme se rozdělili do několika tříd podle odborností, dostali jsme instrukci k projektu, který jsme museli stihnout vypracovat do oběda následujícího dne. Projekty byly velice různorodé, ať už šlo o to vytvořit fotoaparát z krabice od bot nebo například naprogramovatelné robotické rameno.
Později jsme se všichni sešli a vydali se do univerzitní menzy, abychom se zde najedli. Viděli jsme konečně místnost, ve které byla spousta jídla, bylo tam čisto, teplo, měli tam sladké větrníky… Ty nebyly pro nás. Ale i tak jsme zasedli k vedlejším stolům a po polévce jsme dostali velice chutné jídlo. Tedy, to bylo opravdu za odměnu!
Vrátili jsme se zpátky na univerzitu a začaly takzvané mikropřednášky. Dozvěděli jsme se na nich, jak hvězdy ukončují své životy, jak poskytnout první pomoc, co bychom měli vyčíst z televizních reklam, nebo co je to robotika.
Se svými týmy jsme se potom opět dali do práce, abychom to všechno stihli. Přeci jen jsme na to měli opravdu málo času.
Večer už jsme byli opět všichni unavení a jako na porážku jsme mířili zpět do našeho stanového městečka. Upřímně, po dni stráveným na teplé univerzitě se nám do studeného stanového městečka moc nechtělo. Ale tam na nás čekalo velké překvapení: večeře!
Večeřeli jsme trochu netradičně. Jako v Indii. Na zemi pokryté plachtou ležela spousta jídla, od hroznového vína, přes vafle se šlehačkou až po různé pečivo. Hodovali jsme a užívali si chvilku klidu a dobrého jídla.
Pak ale následovalo vystřízlivění. Museli jsme se opět přesunout zpět na univerzitu, abychom pokročili dál v našich projektech. Všichni jsme si uvědomili, že po osmé hodině večerní nejsme vůbec schopni fungovat.
A postupují… Dozvíte se po reklamě!
Ráno to byla trochu honička. Museli jsme opravdu rychle sbalit celý tábor a se všemi věcmi odejít směrem k univerzitě, kde jsme ještě dolaďovali své projekty.
Když jsme byli hotovi, setkali jsme se všichni v přízemí. Tam jsme udělali kolečko a dávali organizátorům zpětnou vazbu. Následovalo focení a pak jsme už jsme šli do konferenční místnosti prezentovat náš projekt. Podle mého názoru se všechny projekty podařily na jedničku s hvězdičkou a věřím, že organizátoři to s výběrem postupujících opravdu neměli snadné. Poslední odbornost splnila prezentaci svého projektu a začal závěrečný ceremoniál a vyhlášení. Postupně byli vyhlášeni finalisté za jednotlivé odbornosti a následně takzvané „divoké karty“, které vám zajistí postup do semifinále příštího ročníku. Ve vzduchu se vystřídala celá řada emocí. Veselí, nadšení, ale i zklamání.
A závěr?
Myslím si, že i když nemohli postoupit všichni, opravdu jsme si to užili a brali jsme to spíše jako zážitek na celý život, než jako soutěž. A teď? Hurá do Belgie!
Matěj Vlček; finalista Expedice Mars 2016, Dětská tisková agentura
