Na workcamp do Nepálu do Kavresthali community of Káthmándú district jsem odjížděla s klasickou směsí obav a nadšení.

    Učit angličtinu děti v Nepálu bylo něco, o čem jsem už dlouho snila, a tak jsem se jednoho dne přestala vymlouvat na nedostatek času a prostě jsem se během pár týdnů sbalila a vyrazila. Odjížděla jsem kovaná několikaletou praxí z rozvojové spolupráce a připravená, že mě žádná rozvojová klišé nedostanou do kolen, jen tak mě něco nedojme a zachovám si pragmatický nadhled. Dneska se tomuhle svému přístupu směju, protože mě samozřejmě realita dojala hned během prvních pár dní.

    Základní škola se školkou v Kavresthali, Nepál (INEX-SDA) Když jsem sbírala odvahu odjet učit do Nepálu, nebála jsem se samoty v cizí zemi, ale učení. Jestli to bude děti bavit, jak mě přijmou, jestli se naučí něco užitečného atd. Děti byly nakonec úžasné a jsem ráda, že mi pomohly překročit vlastní stín a objevit v sobě novou schopnost a radost z učení. Kromě učení jsme ve škole pomáhali vymalovat třídu pro místní školku obrázky, abecedou a čísly, které si i malé děti brzy osvojily a které jim i učitelům přinesly obrovskou radost. Slovo „radost“ se tak nějak neslo celou mojí dobrovolnickou zkušeností, ale samozřejmě ne všechno bylo tak skvělé.

    Spolupráce s místními byla občas náročná a tekly mi nervy hlavně z nepálského pojetí času (hodina sem, hodina tam nic neznamenala) i z rozložení celého dne. Na můj vkus jsem měla příliš volného času, a tak jsem mimo program trávila ještě čas ve školce. A to byly ty nejkrásnější okamžiky v Nepálu, ve školce, která se skládala z jedné třídy s kobercem a stolkem a nebyla v ní jediná hračka nebo pastelka. O to větší prostor byl ale pro fantazii a občasný rozvoj angličtiny pomocí obrázků, a přestože jsme měli jazykovou bariéru, tak se ukázalo, že radost a nadšení jsou jazyky mezinárodní. Poslední dny jsme do školy donesli hromadu pastelek a omalovánek. Nezapomenu na radost dětí, ale i na jejich strach, že jim nic z toho nezůstane. Moc hezké chvíle jsem zažívala s dětmi při pauze na oběd, kdy jsme si povídali, navzájem se učili anglicky, česky a nepálsky a skákali gumu nebo přes švihadlo. A z té trošky jídla, co měli na celý den, se dělili mezi sebou i se mnou. Pohostinnost, jako jeden z hlavních rysů nepálské povahy, byla znát všude.

    Bydlení u nepálské rodiny předčilo všechny moje představy a ve finále mi bylo trošku líto, že jsem třeba nemohla prát v řece nebo se koupat venku. Celá rodina byla nesmírně přátelská a vstřícná a tím, že mě rychle přijali mezi sebe, jsem poznala je i jejich život tak, jak by se mi to nikdy nepodařilo. Na společné pití čaje před domem při západu slunce asi nikdy nezapomenu. A než si zase odvyknu na to, že čaj se skládá z malého množství čaje, většího množství vody a obrovského množství cukru, bude to chvíli trvat. S nepálskou rodinou jsem také strávila svoje třicáté narozeniny.

    Obávané výročí jsem díky nim a dětem ve škole prožila v euforii z krásného dne a pocitu, že jsem v životě přesně tam, kde chci a mám být. Když mi nepálská maminka udělala k jídlu maso a dostala jsem krásné náramky, Colu, talíř ovoce a koťátko k pochování, byla jsem nejšťastnější třicítka na světě.

    V Kavresthali byla i možnost trávit čas v rámci dobrovolnické komunity, bylo tu spoustu zajímavých lidí, ale upřímně víc mě těšilo trávit čas s dětmi ve škole nebo s rodinou. Pustila jsem se do učení háčkování a ten pocit někoho naučit něco, z čeho je sám maximálně nadšený, se mi vryl hluboko do paměti. Když moje prababička kdysi učila háčkovat moji mamku, asi by se dost divila, že o čtyřicet let později využijí tyto dovednosti holky v Nepálu a jejich čepice a ponožky nosit místní děti.

    Kromě výborného čaje jsem si moc oblíbila i místní jídlo, přestože Dhal Bhat (rýže s čočkou, brambory a špenátem či květákem) byl třikrát denně. V rámci volného času jsem se samozřejmě jela podívat i do Káthmándú, ale všudypřítomný prach, chaos a nepořádek mi trochu vadily a ráda jsem se vracela do vesničky na kopci, kde klid narušovaly jen zvuky zvířat a občasné zvonění z blízkého templu.

    Jako žena jsem byla naprosto fascinovaná oblečením místních dívek a žen a nabídkou obchodů s látkami. Tak nádherné materiály a vyšívání byly pohádkovou přehlídkou a nejednou jsem litovala, že máme v Čechách v podstatě nudnou a šedivou módu. Zbytek pobytu v Nepálu jsem strávila v Pokhaře, která mi byla mnohem sympatičtější než Káthmándú, a na břehu jezera jsem se cítila jako u moře na dovolené. Vyzkoušela jsem paragliding, který zde má neopakovatelnou atmosféru díky výhledu na zasněžené vršky Himalájí a pohledu do zelenomodrého údolí s jezerem. Doporučit můžu i místní jeskyně, které jsou opravdu zážitkové. S čelovkou prolézat kutliny na vlastní pěst a nad hlavou mít obrovské hejno netopýrů, to člověk jen tak nezažije.

    Na workcampu jsem zažila jedny z nejkrásnějších dní svého života. Užívala jsem si radosti z práce s dětmi a pobytu venku. Normálně nejsem příznivcem dojímavého přístupu k práci v rozvojových zemích, ale tentokrát to bylo o pocitech a osobní zkušenosti. A takové prostě byly a jsou. Ještě jednou děkuji celé nepálské rodině za přijetí a pohostinnost, kterých se mi v jejich domě dostalo. Jsem nesmírně vděčná za tuto zkušenost a všem dětem z Primary a Nursery School v Kavresthali přeju, ať jim škola dá do života to, co budou potřebovat, aby mohli žít pěkný život, který jim přinese štěstí a zdraví.

    Monika Toulová

    Nezisková organizace INEX-SDA se mezinárodním dobrovolnictvím a mezikulturním vzděláváním zabývá již od roku 1991. INEX-SDA přijímá zahraniční dobrovolníky na workcampy (dobrovolnické projekty), které organizuje ve spolupráci s místními partnery v České republice, a zároveň vysílá české dobrovolníky na obdobné projekty v zahraničí. Do České republiky každoročně přijíždí přibližně tři sta mezinárodních dobrovolníků, kteří se věnují ekologickým projektům, pomoci místním komunitám nebo obnově kulturně-historických památek. Do zahraničí pak během sezony vyjíždí průměrně pět set českých dobrovolníků.

    Více informacínaleznete na stránkách www.inexsda.cz.

    Autor