Záhada v divadle Minor

| Autor: - Marek Skýpala - Winoga | Rubrika: sdružení | Vydáno dne: 27. 4. 2018 |

Musím se přiznat, že jsem šel do divadla Minor a pociťoval jsem jistou nervozitu. Byla jednak způsobena tím, že jsem přesně nevěděl, kde se divadlo nalézá, a pak také dvěma diváky, které jsem doprovázel.

Záhada  hlavolamu v divadle Minor (foto z webu divadla)

Oba se ve svém věku (5 a 7) počítají mezi, ty kteří znají nejedno stínadelské tajemství, přičemž jejich znalosti byly načerpány z knih, komiksů, filmů a dvou pátracích výprav. Zeptáte-li se, proč jsem byl nervózní, pak musím po pravdě odpovědět, že jsem se bál, aby jejich stínadelský svět nebyl narušen necitlivým či příliš moderním zpracováním.

Záhada  hlavolamu v divadle Minor (foto Milan Lebeda) Při vstupu do divadla jsem poznal, že mí chlapci nebudou jediné děti v sále. Předsálí se otřásalo řevem desítek školáků a herna jen stěží odolávala jejich náporu. To byla také odpověď na to, proč je tak těžké získat vstupenku – třetina či polovina sálu je rezervována pro děti I. stupně základní školy, což má svůj význam, ale o tom později.

Po druhém zvonění se konečně sál zaplnil, utišil se. Prvním, koho jsme uviděli, byl Širokko, který se rozběhl z hlediště a na jedné z postranních stěn nakreslil křídou ježka. Pak se objevily Rychlé šípy. Hráli je samozřejmě dospělí, ale vybráni byli výborně. Vůbec mi nevadilo, že Červenáček má týdenní strniště a Jindra knír. Mirek Dušín podle mne vypadal tak, jak by Mirek vypadal ve svých 30 a Rychlonožka byl jedním slovem skvělý. Ani mí chlapci necítili žádné rozpaky, když jsem na ně pohlédl, pochopil jsem, že oni vidí Rychlé šípy.

Děj byl kombinací Záhady hlavolamu a Stínadel se bouří. Nechtěl bych na tomto místě komentovat celou dějovou linku, domnívám se, že bych ochudil příští diváky o překvapení, finesy a potěšení, můžu však zmínit několik momentů, které vystihnou atmosféru v sále a na jevišti. Na prvním místě to bude hudba. Z trilogie známe popisem vlastně jen stínadelskou píseň beze slov a pískané signály Rychlých šípů. Oba motivy v divadle Minor převzali a hezky rozvinuli, k nim pak přidali další písně a pak drsnější hudební motivy pro chvíle, kdy Jan Tleskač hovořil o svém strachu a o EM. Nový hudební doprovod se mi líbil, kromě závěrečného tance Rychlých šípů s Vontkami k němu nemám výhrad.

Druhým momentem je prostor. Lešení, ano lešení, a stavební lávky jistě nejsou tím, co nám v myslích vytane při slově Stínadla. V divadle Minor však dokázali z toho lešení udělat Stínadla a navíc Stínadla naprosto výtečná a s pomocí osvětlovačů i Stínadla se skutečně tajemnou atmosférou. Divadelní hra se odehrávala nejen na jevišti, ale i po všech stranách hlediště a to jí dodávalo velkou dynamiku.

Třetím momentem je Širokko. Využít pro tuto náročnou roli zkušeného vyznavače městského parkuru byl nápad, před kterým smekám. Širokko byl neskutečně pohyblivý, rychlý a pružný. Jeho běh ve výši 2 metrů po lešení a po lávkách byl jedním z velkých zážitků. Když jej po jevišti a hledišti honili Rychlé šípy a Vontové, nemuseli věru předvádět, že jej nemohou dohonit. Širokko byl prostě výtečný.

Čtvrtým momentem jsou diváci. Nehodnotím staré foglarovské vlky, ale ty malé děti v hledišti. Bál jsem se, že budou při představení šumět, chrastit papírky a jinak rušit. Mýlil jsem se. Seděly, poslouchaly a byly jako pěničky, plně soustředěné na děj. Jindy, když probíhaly honičky, rvačky, děti řvaly nadšením a snažily se pomáhat Rychlým šípům, vztah mezi herci a těmito diváky, byl přímý a skutečný.

Pátým momentem je vtip. To byla oblast, které jsem se bál, přesněji řečeno jsem se bál, aby nebyly Rychlé šípy ironizovány a jejích pátrání zesměšňováno. Před lety jsem sám při natáčení Motýla ve tváři poznal, jak by bylo lehké příběhy pojmout ironicky a rádoby zábavně, ale jak bylo těžké sehrát Rychlé šípy tak, jak je napsal Jaroslav Foglar. V divadle Minor, dle mého názoru, obstáli se ctí. Je samozřejmé, že si na Rychlých šípech trochu smlsli, ale byl to vtip mírný a pro malé dětské diváky asi mnohdy nepostřehnutelný, takže se bavily obě generace a představení mělo spád a zábavnost. Důležité bylo, že velká vontská tajemství, příběh Jana Tleskače a mnohé další bylo pojato bez jakýchkoli úsměšků.

Po přestávce jsme sledovali poradu vontského vedení a pak se objevily Rychlé šípy. Stály za poslední řadou diváků, shodou okolností skalních členů Pražské pobočky Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Myslím, že by nikdo nedokázal nikdy udělat lepší momentku pro pobočku, jenže pohotový fotograf se nenašel a Rychlé šípy se rychle zapojily do děje. O přestávce totiž byla vyhodnocena znalostní soutěž, ve které děti odpovídaly na otázky týkající se hry a Stínadel. Ze všech děti byl vybrán Honza a Dominik a ti se přímo na jevišti utkali v boji o velké vontství. Po kimovce a soutěži v síle se rozhořel jeden z nejlepších soubojů ve foukandě, který jsem kdy viděl. Velkým Vontem se stal Dominik a Stínadla obdržela naději.

Co říci závěrem? Ne, nebudu dělat, že jsem na hře našel dobré i špatné. Já jsem byl tím představením nadšen. Hynek Bočan má nyní skutečně silného konkurenta. A hodnocení náročných diváků, kteří mne doprovázeli? Hoši zářili, obdržené vontské špendlíky hrdě nosili nejen ten večer, ale i dny následující. Zářili, protože viděli Rychlé šípy na vlastní oči – sen každého chlapce. Volbu nového Velkého Vonta považují za platnou a jsou připraveni Dominikovi pomáhat.

Pokud ode mne očekáváte, že nyní doplním, jak by se představení líbilo Jaroslavu Foglarovi, zklamu vás, to skutečně nevím. V divadle jsem však viděl foglarovku 21. století, kterou dětské publikum bez výhrad přijalo, a to je nesmírně důležité sdělení pro všechny z nás.

Marek Skýpala - Winoga
Psáno původně pro server SPJF www.bohousek.cz

Více fotografií najdete zde:https://bohousek.cz/clanek-2018020005.html


ADAM.CZ (www.adam.cz.cz) - zpravodajský a informační servis sdružení dětí a mládeže
Adresa článku: http://www.adam.cz/clanek-2018030032-zahada-v-divadle-minor.html

Kliknutím Vytisknout tuto stránku